Nejvíce očí bylo upřeno k naší nejbližší vnější planetě Marsu. Jiže dříve než se Mars začal zkoumat pomocí kosmických sond, byl největším kandidátem pro mimozemský život. U této planety byly pozorovány sezónní změny při jeho celoplanetárním pozorování, což naznačovalo že zde dochází k podobnému střídání ročních období jako na Zemi a že tudíž může docházet i k vegetačním změnám. V červenci roku 1965 sonda Mariner 4 poslala 22 detailních záběrů Marsu. Všechny tyto snímky potvrdily, že povrch planety obsahuje mnoho kráterů a přirozeně vytvořených kanálů. Tyto kanály evidentně nebyly uměle vytvořeny a ani jimi neprotéká voda. V červenci a září 1976 přistály na povrchu Marsu dva přistávací moduly sondy Viking, které provedly tři biologické experimenty a objevily neočekávané a záhadné chemické aktivity v marťanské půdě. Tyto aktivity ovšem neposkytly svědectví o přítomnosti živých mikroorganizmů v půdě v blízkosti přistání. Biologové spojení s touto misí jsou dále přesvědčeni, že planeta Mars je samosterilizovaná. Toto zdůvodňují tím, že kombinace slunečního ultrafialového záření, které nasycuje povrch, extrémní sucho půdy a okysličovací povaha půdy chemicky, znemožňuje vytváření živých organismů na Marsu. Poslední objevy ukazují na rozsáhlé plochy lední masy pod povrchem. Nedávná zkoumání byla také zaměřena na větší planety, u nichž se předpokládal výskyt vody. Data z Galilea v atmosféře Jupiteru však prokázaly méně vody, než vědci předpokládali, i to že Jupiterova atmosféra má o proti předpokladu poloviční množství kyslíku, který by se mohl slučovat s vodíkem a vytvářel vodu. Vědci byli překvapeni i vysokou teplotou a hustotou vrchních partií atmosféry. Jupiter a ostatní plynné planety se vyznačují velmi silnými a rychlými větry (644 km/h), které jsou formovány do širokých pásem v různých šířkách. Pásma na Jupiteru jsou známa již velmi dlouho, ale teprve dík sondě Voyager lidé poprvé spatřili komplexy vírů na hranicích mezi jednotlivými pásmy. Jednotlivá větrná pásma se pohybují proti směru pohybu těch sousedních. Nepatrné teplotní a chemické rozdíly mezi těmito pásmy jsou zodpovědné za barevné pásy. které při pohledu na planetu dominují. Pásma světlé barvy nazýváme zónami, tmavá pak pásy. Měření sondy Galileo naznačují, že větry vanoucí na Jupiteru jsou ještě rychlejší, než se předpokládalo a zasahují až do hloubek, které vůbec sonda nebyla schopna pozorovat. Mohou zasahovat až tisíce kilometrů do vnitřku atmosféry. Rovněž bylo objeveno, že atmosféra Jupiteru je silně turbulentní. To znamená, že větry jsou řízeny spíš vnitřním teplem planety než energií ze Slunce, jako je tomu na Zemi. Živé barvy pozorované na Jupiteru jsou pravděpodobně důsledkem pronikavých chemických reakcí stopových prvků v Jupiterově atmosféře, možná síry, jejíž směsi se zbarvují v celé škále barev, ale detaily nejsou známy. Barvy odpovídají i výšce mraků - nejnižší oblaka jsou modrá, následují bronzová a bílá a nejvyšší jsou červená. Občas zahlédneme nižší vrstvy děrami v těch horních. Velká rudá skvrna -The Great Red Spot, byla zpozorována pozemskými astronomy víc než před 300 lety. Velká rudá skvrna (GRS) je ovál o rozměrech okolo 12 000 km na 25 000 km, velký dost na to, aby se do něj vešly dvě zeměkoule. Pozorování v infračerveném spektru a směr rotace GRS naznačují, že se jedná o oblast vysokého tlaku, jejíž mraky jsou jednoznačně mnohem vyšší a chladnější než mraky regionů okolních. Útvary s podobnou strukturou byly spatřeny i na Saturnu a Neptunu. Není však známo, jak mohou tyto objekty přetrvávat tak dlouho. Jupiter vyzáří do vesmíru více energie než jí obdrží od Slunce. Jeho vnitřek je žhavý, jádro dosahuje teploty pravděpodobně okolo 20 000 K. Teplo je generováno Kelvin-Helmholtzovým mechanismem, pomalou gravitační kompresí planety (Jupiter NEvyrábí energii termojadernou fúzi jako Slunce, je mnohem menší, a tudíž jeho vnitřek je příliš chladný na zapálení jaderné reakce). Vnitřní teplo je pravděpodobně příčinou proudění tekutých vrstev v hloubce a je pravděpodobně příčinou i složitých pohybů, které vidíme ve vrchních vrstvách mraků. V tom ohledu jsou Jupiteru podobné Saturn s Neptunem, Uran kupodivu nikoliv. Jupiter dosáhl zhruba největšího průměru, jaký plynná planeta může dosáhnout. Kdyby dostal ještě nějaký materiál navíc, byl by gravitací stlačen tak, že celkový průměr by přesáhl ten nynější jen nepatrně. Jupiter má silné magnetické pole, mnohem silnější než Země. Jeho magnetosféra sahá přes 650 miliónů km daleko - až za oběžnou dráhu Saturnu. Jupiterovy měsíce tedy obíhají uvnitř jeho magnetosféry, což je fakt, jenž může částečně vysvětlit některé aktivity na Io. Naneštěstí pro budoucí vesmírné cestovatele a skutečnou starostí pro konstruktéry sond Voyager a Galileo je to, že prostor poblíž Jupitera obsahuje velké množství energetických částic zachycených magnetickým polem planety. Tato "radiace" je podobná radiaci, která byla objevena ve Van Allenových pásech kolem Země. Galileova měření odhalila nový intenzívní radiační pás mezi Jupiterovým prstencem a vrchními vrstvami atmosféry. Tento nový pás je přibližně desetkrát silnější než Van Allenovy radiační pásy okolo Země. Velmi překvapivý byl objev, že tento pás obsahuje ionty hélia s vysokou energií, jejichž původ je neznámý. Jupiter má prstence jako Saturn, ale mnohem slabší a menší. Byly objeveny naprosto neočekávaně díky dvěma tvrdohlavým vědcům z týmu Voyager 1, kteří věřili, že po absolvování jedné miliardy kilometrů stojí za to po nich pátrat - každý jiný by šanci nálezu prstenců považoval za nulovou, ale oni ne a prstence tam doopravdy byly. Od té doby jsou pozorovány z pozemských dalekohledů a z Galilea v infračerveném spektru. Na rozdíl od prstenců Saturna jsou Jupiterovy prstence tmavé (albedo kolem 0,05). Jsou pravděpodobně složeny z malých zrnek hornin. Na rozdíl od Saturnových zřejmě neobsahují žádný led. Částice v prstencích Jupitera pravděpodobně díky atmosférickým a magnetickým vlivům nezůstávají dlouho. Sonda Galileo našla jasný důkaz, že prstence jsou soustavně doplňovány prachem vytvářeným při mikrometeorických dopadech na čtyři vnitřní Jupiterovy měsíce. Mikrometeority mají při nárazu velkou energii, protože jsou urychlovány obrovskou gravitací Jupitera. V červenci 1994 narazila do Jupitera kometa Shoemaker-Levy 9. Celý průběh a závěr kolize byl velmi nápadný a efekty bylo vidět dokonce i pomocí amatérských dalekohledů. Zbytky po kolizi byly viditelné Hubbleovým vesmírným teleskopem ještě téměř rok. Když je na noční obloze, je Jupiter tou nejjasnější "hvězdou" (druhou nejjasnější po Venuši, která je však na noční obloze k vidění jen zřídka). Galileovy měsíce jsou snadno viditelné triedrem; několik atmosférických pásem a Velkou rudou skvrnu je možno spatřit už malým astronomickým dalekohledem. Jupiter má 16 známých oběžnic - čtyři velké Galileovy měsíce a dvanáct malých. Postupný pomalý účinek slapových sil vzbuzovaných Galileovými měsíci se na Jupiteru projevuje. Na druhou stanu ale ta samá síla mění i oběžné dráhy měsíců, které se dostávají velmi pomalu, do větší vzdálenosti od planety. Saturn patří k obřím planetám Sluneční soustavy. V jeho atmosféře jsou někdy pozorovány velké žluté či bílé skvrny - velká bílá skvrna v roce 1990. Magnetické pole je slabší než u Jupitera, má dipólový charakter s osou téměř rovnoběžnou s rotační osou. Poprvé obletěla Saturn sonda Pioneer 11 v roce 1979. Podrobné snímky prstenců a některých měsíců pořídily sondy Voyager 1 v roce 1980 a Voyager 2 v roce 1981. Saturn má soustavu prstenců, z nichž tři hlavní jsou viditelné velkými dalekohledy. Přestože prstence jsou široké několik desítek tisíc kilometrů, jejich tloušťka je jen pár desítek metrů. Prstence tvoří drobné částice, patrně ledem obalené kousky hornin o velikosti od několika cm po desítky metrů. Saturnův největší měsíc Titan je větší než planeta Merkur. Má hustou atmosféru, v níž převažuje dusík s trochou metanu. Tlak atmosféry na povrchu je 1,5 atm, teplota -180°C. Tyto hodnoty nevylučují možnost primitivních forem života. Na měsíci Enceladus buď probíhá nebo probíhala v nedávné minulosti tektonická činnost. O jeho geologické aktivitě svědčí světlé zabarvení povrchu s různými kaňony a průrvami. Na měsíci Mimas je obrovský kráter způsobený impaktem, který málem měsíc roztrhl. Měsíc Hyperion se na své dráze namísto rotace chaoticky převaluje díky gravitační vazbě s Titanem. 13 posledních měsíců bylo objeveno ze Země systémem adaptivní optiky dalekohledy umístěnými na hoře Mauna Kea. Saturn je podle nedávných pozorování obklopen 31 měsíci. Uran je sedmá planeta Sluneční soustavy. Je to plynný obr, počítáno podle průměru třetí největší. Jedním z nejvýznačnějších znaků Uranu je vychýlení jeho osy o téměř 90°. V důsledku toho v jedné části jeho oběžné dráhy na jeden z pólů stále svítí Slunce, zatímco druhý pól je odvrácen. Na opačné straně oběžné dráhy se orientace pólů vzhledem k Slunci obrátí. Pouze ve dvou krátkých úsecích orbity nacházejících se mezi těmito dvěma extrémy v oblasti kolem rovníku Slunce vychází a zapadá normálně. V době průletu Voyageru 2 v roce 1986 byl Uranův jižní pól směřován téměř přesně ke Slunci. Uranovo magnetické pole je zvláštní tím, že se jeho centrum nenachází v centru planety a je vychýleno téměř 60° vzhledem k ose rotace. Pravděpodobně je vytvářeno pohybem v relativně mělkých hloubkách pod povrchem Uranu. Podobně jako Neptun má umístěné magnetické pole a tak lze předpokládat, že tento jev není následkem výchylky osy. Magnetosféra je zkroucena rotací planety do dlouhého vývrtkovitého tvaru vzadu za planetou. Zdroj magnetického pole je neznámý. Jediné informace o další planetě sluneční soustavy Neptunu, kromě pozorování teleskopy, tvoří údaje nasbírané během mise sondy Voyager 2. Sonda byla vypuštěna 20. srpna 1977. V roce 1979 dosáhla Jupiteru, v roce 1981 Saturnu a o pět let později Uranu. K největšímu přiblížení k Neptunu došlo 25. srpna 1989. Průměrná rychlost sondy byla 19 km/sec. Neptun byl pozorován od srpna do října v roce 1989. Voyager 2 dále pokračuje v misi ven ze Sluneční soustavy, pod její rovinu ekliptiky. Nejznámějším jeho měsícem je Triton. Jeho atmosféra je extrémně řídká a je tvořená částečkami zmrzlého dusíku s příměsí metanu. Tyto částečky mohou vytvářet mraky několik kilometrů nad povrchem. Byla také potvrzena existence ionosféry a pozorována polární záře. Největším překvapením mise Voyager 1 a Voyager 2 je zkoumaní vnější hranice sluneční soustavy, působení slunečního větru či jeho oslabení a měření mag. pole Slunce. Článek v Angličtině je na této stránce