Americký prezident George Bush přijel do Prahy, aby obhajoval plán USA postavit v Česku radarovou základnu. Doprovází ho manželka Laura. Air Force One přistál na dráhu ruzyňského letiště čtvrt hodiny před devátou večer. Jeho cesta je problematická nejen díky odmítavému postoji k výstavbě radarové základny většiny obyvatel České republiky ale i poukazováním politiků sousedících států na možné problémy ve vztazích a nazírání na otázky bezpečnosti a to především díky nelibosti Ruska, které toto vnímá jako ohrožení své dosavadní bezpečnosti.
Pro americkou vojenskou základnu jsou jednoznačně zatím jen občanští demokraté a lidovci. Republiková rada Zelených, kteří jsou třetí vládní stranou, odmítla stavbu radarů před týdnem. Hlavním důvodem nesouhlasu je fakt, že americká vláda jednoznačně neslíbila zapojit svou protiraketovou obranu do systému NATO.ČSSD nesouhlasí s umístěním radarové základny na území České republiky pouze na základě bilaterální smlouvy mezi ČR a USA, protože podobné rozhodnutí by bylo v rozporu se zásadami kolektivní bezpečnosti, plynoucí z členství v Evropské Unii a Severoatlantické alianci. Prezident George Bush proto jejich předsedu Jiřího Paroubka osloví a vysvětlí svoje požadavky.


Netradiční dárek pro amerického prezidenta George Bushe připravila ministryně obrany Vlasta Parkanová. Společně s hudebníkem Janem Vyčítalem nazpívala song na oslavu amerického radaru:
Dobrý den, prapore hvězd a pruhů
-Celý svět listoval denním tiskem,
celý svět zanechal hovorů,
já jsem Vás uvítal ruky stiskem
a zvedl pohled svůj nahoru.
-Dobrý den, prapore hvězd a pruhů,
tak už ses rozvinul nad náma,
dobrý den, prapore našich druhů,
co jsme je vítali s džípama.
-Dobrý den, radare, prostě welcome,
tak jsme se konečně dočkali,
dobrý den, radare, já ti tleskám,
kámoši usárnou mávali.
-Vyřiď tam prosím do vesmíru,
vyřiď tam mezi hvězdama,
že chcem žít nadál s každým v míru,
radši však šijeme U Sama.
-Dobrý den, radare, prostě welcome,
tak jsme se konečně dočkali,
dobrý den, radare, já ti tleskám,
kámoši usárnou mávali.
-Vyřiď tam prosím, že my víme,
kdo nám kdy přines svobodu,
kde Masaryk s prezidentem Wilsonem
pomoh našemu národu.
-Dobrý den, prapore hvězd a pruhů,
tak už ses rozvinul nad náma,
dobrý den, prapore našich druhů,
co jsme je vítali s džípama.
Jan Vyčítal, který text složil na hudbu písně "Dobrý den majore Gagarine" kapelníka Gustava Broma, je jedním ze signatářů a aktivistů iniciativy - PRO radaryrakety.
Ministryně obrany po té prohlásila : " Chtěla jsem dát všem najevo, že tady nejsou jen ty uřvané zlobné davy, které protestují proti všemu, ale také lidé, kteří vedou normální životy a nechodí nikam poštěkávat". No future! Tento počin ministryně někteří zpěváci a lidé, kteří se zabývají tvorbou textů považují za špatný. Opozice za známku toho, že u ministryně se jedná o rozpad schopnosti vnímat.
Samotný premier Topolánek zdělil že ho zajímá bezpečný občan v bezpečném státě, zdravé veřejné finance, Schengen, checkpoint a radar. Jen o tomto tématu bude ochoten se bavit. http://zpravy.idnes.cz/nastvany-topolanek-chtel-odejit-jilkove-od-rozhovoru-ppc-/domaci.asp?c=A070604_154128_domaci_nad Organizované a financované skupiny odpůrců staví na tom že radar je zdraví škodlivý, ale "to jsou však většinou nesmysly a lži", prohlašuje bývalý mluvčí prezidenta Václava Klause, Tomáš Klvaňa, a myslí, že tito lidé /odpůrci stavby radaru na našem území/ této věci velmi škodí. Lidé by se měli dozvědět všechny informace o tom, proč vláda podporuje výstavbu radaru, co nám přinese, jak bude naše bezpečnost zajištěna. Spolupracujeme společně s ministerstvy zahraničí, obrany, generálním štábem a dalšími odborníky. Vláda prosazováním výstavby radaru dělá dobrou věc.

President Bush v Praze sdělil, že Amerika si může udržet přátelství a zároveň posouvat národy k demokracii. "Toto poučení aplikujeme také na naše vztahy s Ruskem a Čínou. Spojené státy mají s těmito zeměmi pevné pracovní vztahy. Naše přátelství s nimi je složité. V oblastech, kde sdílíme společné zájmy, spolupracujeme. V jiných oblastech máme silné rozpory. Čínští představitelé věří, že mohou pokračovat v otevírání své národní ekonomiky, aniž by otevřeli svůj politický systém. S tím nesouhlasíme. Reformy v Rusku, které svého času slibovaly posílit postavení občanů, se zadrhly, což mělo problematické dopady na demokratický vývoj. Součástí dobrých vztahů je schopnost mluvit o našich rozporech. Proto Spojené státy budou nadále budovat své vztahy s těmito zeměmi - a uděláme to, aniž bychom se zřekli svých zásad nebo svých hodnot"...(Předností demokracie je to, že) existují základní prvky, které všechny demokracie sdílejí - svoboda projevu, náboženství, tisku a shromažďování; vláda práva vykonávaná nezávislými soudy; právo na soukromý majetek a politické strany, které soupeří ve svobodných a spravedlivých volbách. Tato práva a tyto instituce jsou základem lidské důstojnosti ...Rozšiřování dosahu svobody je mise, která spojuje demokracie po celém světě...Bůh s vámi, pronesl Bush na Konferenci Demokracie a bezpečnost, kterou svolal do Prahy izraelský intelektuál a bývalý sovětský disident Natan Ščaranskij.

K radaru Bush zdůraznil, že se jedná o čistě defenzivní systém, který není namířený proti Rusku, ale proti takzvaným darebáckým státům."Studená válka je pryč. Rusko není nepřítel," prohlásil americký prezident a vyzval svůj ruský protějšek Vladimira Putina, aby se na projektu aktivně podílel. Amerického prezidenta George Bushe,postihly na summitu G8 v Heiligendammu žaludeční potíže, kam odcestoval z Prahy.

Zde ho oslovil ruský prezident Vladimir Putin, který Georgi Bushovi navrhl, aby USA využily radar v Ázerbajdžánu či tam po vzájemné dohodě umístily plánované části svého štítu. Rusko je spolupráci nakloněno a ochotné podle Putina se spolupodílet na zajištění bezpečnosti.

Americká ministryně zahraničí Condoleezza Riceová ujistila, že jednání ve střední Evropě budou zatím nadále pokračovat.
Bush s Putinem by tento návrh měli projednat na začátku července v rodinném sídle Bushových v Kennebunkportu.
Ruská vláda pak prostřednictvím svého ministra zahraničích věcí Sergeje Lavrova vyzvala USA, aby zmrazily veškeré rozhovory o budování systému protiraketové obrany v Evropě.

Prezident USA George Bush se při své cestě po Evropě setkal ve Vatikánu s papežem Benediktem XVI. Asi půl hodiny spolu diskutovali zejména o konfliktu na Blízkém Východě a válce v Iráku. Odpoledne se Bush setkal s italským premiérem Romanem Prodim. Také v Římě lidé proti návštěvě demonstrovali. Bush s papežem rozebíral válku v Iráku, situaci tamní křesťanské menšiny a izraelsko-palestinský konflikt. Papež si přeje brzké vyřešení konfliktu. Bush mu přislíbil, že americká vládá dá víc peněz na boj s AIDS v Africe. Podle oficiálního prohlášení dál diskutovali o lidských právech, svobodě vyznání, "ochraně života", manželství a rodině. Návštěvu amerického prezidenta samozřejmě doprovázely protesty. Od rána se do Říma sjížděly davy lidí, aby demonstrovaly proti válce v Iráku a rozšíření americké základny na severu Itálie. Podle Bushe jsou protesty známkou "vitality demokracie" v Itálii. Centrum Říma hlídalo deset tisíc policistů, nad městem kroužily vrtulníky. Demonstrantů se sešlo několik tisíc.

*********************************

Zahraniční politika USA: Diplomacie, nebo bič

Zahraniční politika Spojených států trpí jedním opakujícím se problémem, a tím je neznalost čí spíše nezájem o cizí kultury. S Bushovou administrativou byla tato vlastnost umocněna nezájmem o diplomacii. Hned po vstupu do funkce to čerstvý prezident demonstroval pohřbením Clintonových úspěchů na poli přímých jednání se Severní Koreou. Podle smlouvy mezi KLDR a USA z roku 1994 měla KLDR odstavit oba své jaderné reaktory. Podle téže dohody byla započata stavba jaderné elektrárny, která měla odstavené energetické zdroje do roku 2003 nahradit lehkovodními reaktory, které plutonium neprodukují. Evidentně nejúčinnějším nástrojem diplomacie byla cesta přímého jednání s Pchjongjangem, ale to republikány ovládaný Kongres pokládal za nepřiměřené usmiřování s totalitní komunistickou diktaturou. George Bush tato jednání i další mírovou spolupráci zastavil a zařadil KLDR na pověstný seznam „darebáckých států“. A důsledek této „diplomacie“? O dva roky později, po invazi USA do Iráku, KLDR odstoupila od Smlouvy o nešíření jadernách zbraní a 9. října loňského roku provedla svůj první jaderný test. Dnes se Washington k přímým jednáním vrátil a jak je vidět nese to opět ovoce.

Dvojí metr na diktátory
Přístup USA k diktátorům není jednotný, což k důvěryhodnosti americké zahraniční politiky příliš nepřispívá. V minulosti to byla např. tichá podpora americké vlády politice apartheidu v Jižní Africe. Tehdejší president R. Reagan výrazně navýšil armádní výdaje USA v této zemi a to i navzdory protestům mezinárodního společenství a snahám Kongresu snížit množství amerických investic v JA. Jen málo Američanů si tehdy uvědomovalo, co všechno jihoafrický Bothův režim představoval. Když se Portugalsko stáhlo ze svých kolonií v Mozambiku a Angole, Botha, který prohlašoval, že chce na africkém kontinentě upevnit kapitalismus, začal za americké dolary financovat mosambickou frontu národního odporu (Mozambique National Resistance). MNR bojovala proti mozambické vládě, která však měla podporu většiny obyvatelstva. Jejich „boj za kapitalismus“ spočíval v zabíjení civilistů a znásilňování žen před desetiletými dětmi, jejichž rodiče před tím popravili. Tyto mladé chlapce pak rekrutovali do vlastních řad. Režim v Jižní Africe se položil až počátkem 90. let díky sankcím mezinárodního společenství. Z vězení byly propuštěni političtí vězni, mezi kterými byl i dvacet sedm let vězněný Nelson Mandela, budoucí prezident Jihoafrické republiky.

Bohužel podobných vztahů přátelství mezi diktátory a USA, založených na atraktivnosti amerických dolarů a z nich plynoucí vstřícnosti americkým zájmům je celá řada. V minulosti se takové přízni Spojených států těšili např. generál Franco ve Španělsku, šáh Réza Páhlaví v Íránu, generál Doe v Libérii, Park Chung Hee v Jižní Korei, Diem ve Vietnamu, generál Suharto v Indonésii, Marcos na Filipínach, Batista na Kubě, Somoza v Nikaragui, generál Noriega v Panamě, generál Armas v Guatemale, Cordova v Hondurasu, Pinochet v Chile a v neposlední řadě generál Martinéz v El Salvadoru, jenž postoj k lidským právům jasně vyjádřil slavnou větou: „Větším zločinem je zabít mravence, než člověka“. K moci se dostal roku 1931. Popravil 40 000 sedláků a tisíce dalších „podezřelých levičáků“. Důvodem k podezření byly např. světlé vlasy. Světlovlasé lidi totiž považoval za bolševiky. Oni i všichni místní indiáni nalezli svou smrt v masových hrobech. Ale byl to antikomunista, tudíž jeho přístup k vládnutí byl pro Spojené státy jaksi vedlejší.

Během studené války americká zahraniční politika vměšování se do vnitřních záležitostí jiného státu, což je v rozporu s Chartou OSN, vysloužila Latinské Americe přezdívku „The American backyard“ - americký dvoreček. Jedním z nejznámějších případů této politiky byli, zejména CIA podporovaní, kontrás v Nikaragui.

Nikaragua: Ukázkový příklad politika USA v Latinské Americe, ale i jinde
USA se vměšovaly do dění v Nikaragui již od 19. století. Jeden z prvních nikaragujských presidentů byl dokonce Američan, William Walker. USA podporovaly jednotlivé nikaragujské režimy jak finančně, tak vojensky v boji proti povstalcům, kterým se nelíbilo, že jejich hospodářství je de facto v rukou americké vlády. Nejsilnější vlna odporu se zvedla v roce 1928. Vedl ji Augusto Cesar Sandino. Povstalci bojovali hlavně proti přítomnosti americké armády na území Nikaragui. V roce 1933 sandinovci docílili stažení americké námořní pěchoty z nikaragujského území. Udržování pořádku v zemi přešlo do rukou národní gardy, které velel Anastasio Somoza. Somosa dal Sandina zabít, čímž odstranil konkurenci a v roce 1937 byl zvolen prezidentem. Anastasio Somoza a po něm jeho synové vládli pevnou rukou diktátorů přes 40 let. Režim zavíral, mučil a zabíjel všechny příslušníky opozice. Somozovi však nespolupracovali se Sovětským svazem, tudíž se jejich vojenská diktatura americké vládě nijak nepříčila, ba naopak. V době represí páchaných na nikaragujském obyvatelstvu USA v Luisi Somozovi spatřovaly věrného spojence - a tím také byl. Svoji zemi vedl k vojenské a ekonomické závislosti na Spojených státech. Ve 40. letech směřovalo devadesát procent nicaragujského exportu do Spojených států a Somoza svou národní gardu opíral o podporu USA. Spoluprací s tímto brutálními režimem si Spojené státy udržovaly zásadní vliv na nikaragujské hospodářství. Vliv na ekonomiku byl tím hlavním důvodem proč USA v Latinské Americe před studenou válkou i během ní, tak často intervenovaly bez ohledu na vůli tamního obyvatelstva.

Náš diktátor – dobrý diktátor
Brutalita somozovské diktatury dosáhla vrcholu 10. ledna 1978, zavražděním rozhodného odpůrce režimu, Pedra Joaquína Chamorra. Narůstající odpor obyvatelstva proti Somozovi přerostl v občanskou válku. Té už si všimli i někteří členové amerického Kongresu, ale hlavně si ji všimla americká veřejnost a spolu s ní i prezident Jimmy Carter. USA začaly pro změnu financovat a dodávat zbraně sandovské Frontě národního osvobození. Tedy paradoxně hnutí, které Američany z Nikaragui v roce 1933 vyhnalo. Somoza uprchl do exilu, kde byl v roce 1980 zavražděn. Až do té doby stála občanská válka 50 000 životů a statisíce lidí musilo z Nikaragui uprchnout.

Sandinisté ustavili vojenskou vládu, která se ujala řízení země. Obrovské sociální a hospodářské problémy země chtěli řešit s americkou podporou, ale neodmítali pomoc ani od SSSR. Z pohledu USA však jakýkoli kontakt mezi Nikaraguou a Sovětským svazem znamenal větší „ohrožení demokracie a lidských práv“ než bývalý diktátor Somoza. Bílý dům na to reagoval v lednu 1981 tím, že Nikaragui zastavily veškerou pomoc a uvalil na ni tvrdé ekonomické sankce. Rok nato podepsala Nikaragua smlouvu o vzájemné pomoci se Sovětsým svazem. Hlavní zbraní USA se v tomto konfliktu stali protisandinističtí partyzáni označování jako kontras. Kontras byli paradoxně spojeni se stoupenci svrženého Somozy. V oblasti měli minimální podporu. Nicméně v roce 1981 vyčlenila CIA dvacet miliónů dolarů, doposud největší částku na jednou operaci, za účelem vybudování pětisetčlenné vojenské jednotky. Jejím posláním bylo spojit se s kontras a spolupracovat s nimi na politických a vojenských operacích proti nikaragujské vládě. Kontras operovali s pomocí CIA a byli jí i do značné míry řízeni. Zprvu neměli moc úspěchů. Na veřejnost se například dostal dokument Pentagonu z července 1983, ve kterém se píše, že „v Nikaragui neexistuje podpora pro „demokratický odpor“, tedy kontras. Dalším jasným signálem nikaragujského lidu, že o kontras nestojí, bylo hlasování ve volbách. 10.ledna 1985, ve kterých se značnou převahou zvítězil prezidentský kandidát sandinistů Daniel Ortega Saavedra. Ale hlavní příčinou neúspěchů kontras byly jejich akce podnikané proti nikaragujskému obyvatelstvu, kterým se ještě dnes nechce věřit. Jen v letech 1982-1984 zavraždili kontras přes 7000 civilistů. Podle mezinárodní organizace bojující proti chudobě ve světě Oxfam, byli hlavními cíli kontras jednotliví vůdci a místní organizátoři, kteří se nejvíc zasazovali o zlepšení života chudých.

Aféra Irangate: Prezidentovi muži a pokrytecký obchod se zbraněmi včera, dnes a…

V roce 1984 se zpravodajské výbory Kongresu dozvěděly od mezinárodní organizace Americas Watch, ale i od sloužících CIA vůdců kontras, že tato skupina „bojovníků za demokracii“ znásilňovala, mučila a zabíjela neozbrojené civilisty včetně dětí, že upalovali, rozčtvrcovali, oslepovali a usekávali hlavy skupinám civilistů opět včetně žen a dětí. Tyto lidi však prezident Ronald Reagan označoval za bojovníky za svobodu a tvrdil, že mají stejnou mravní výši jako „naši otcové zakladatelé“. Podporu Spojeným státům projevila i britská premiérka Margaret Thatcherová v lednu 1984 slovy: „My podporujeme záměr Spojených států hájit a prosazovat klidnou změnu, demokracii a ekonomický rozvoj ve Střední Americe“. Válka za tuto „demokracii“ však byla velice nákladná a nepřinášela žádné výsledky. Kongres tedy rozhodl o zastavení jejího financování. S tím ale nesouhlasila CIA a NSC (Národní bezpečnostní rada). Nezávisle na většině vládních činitelů, CIA spolu s několika členy NSC spustila akci, která v dějinách tajných služeb a státní moci neměla obdoby. Do historie se zapsala jako aféra Irangate. Tyto vládní struktury organizovaly obchod s drogami a zbraněmi podle zásady drugs-for-guns (drogy za zbraně). Zbraně prodávaly do Iránu, na který USA v důsledku islámské revoluce v roce 1979, uvalily zbrojní embargo. A zároveň Iráku, americkému spojenci, který právě s Iránem vedl válku (první válka v Zálivu 1980-1988). Vedle konvenčních zbraní však USA Saddámovi prodaly i celou řadu značně kontroverzních látek. V roce 1994 Senate Banking Committee (Finanční výbor Senátu) totiž zjistil, že během Reaganova období Spojené státy prodaly Iráku značné množství bakteriologických kultur, ze kterých se dají vyrábět biologické zbraně hromadného ničení (dále jen ZHN). Biologické ZHN jsou známé pro svou plošnou ničivost a nízkou cenu. Saddáma tato zásilka však stála 1,5 milion USD (na to přišlo ministerstvo obchodu USA již v roce 1988). Kolik toho tedy asi bylo?

Rumsfeld – obchodník se smrtí
Donald Rumsfeld, jako zvláštní vyslanec prezidenta Reagana, Husajnovi tyto prostředky pro výrobu biologických ZHN prodal s nálepkou materiál pro výzkum medicíny. Ve Washington Post z 30. prosince 2002 na toto téma najdete článek Michaela Dobbise s názvem U.S. Had Key Role in Iraq Buildup Trade in Chemical Arms Allowed Despite Their Use on Iranians, Kurds (USA měly klíčovou roli v budování iráckého průmyslu chemických zbraní, napříč tomu, že je používal na kurdské obyvatelstvo). A ve Financial Times článek s názvem Spider's Web: The Secret History of How the White House Illegally Armed Iraq (Pavoučí síť: Tajná minulost, jak Bílý dům ilegálně vyzbrojil Irák). Působilo to tedy přinejmenším pokrytecky, když ten samý člověk, který Husajnovi zbraně hromadného ničeni (dále jen ZHN) prodal, proti němu později vedl vojenské tažení s odůvodněním, že má ZHN a označoval je za jaderné. Rumsfeldovo pokrytectví v souvislosti s nešířením ZHN by nemělo překvapit ty, kteří vědí o jeho postavení výkonného ředitele mezinárodní farmaceutické společnosti G.D. Searle. v letech 1977 až 1985. Tato společnost na zmíněném obchodu s jedovatými látkami vydělala více než milion dolarů. Na stránkách Guardianu o tom píše např. George Monbiot v článku Chemical hypocrites (Chemičtí pokrytci). A v mnoha jiných novinách jako např. The New York Tmeis, Los Angeles Times nebo Washington Post se dozvíte, že dnes je to paradoxně Pentagon, který při honbě za povstalci v Iráku používá ZHN, které bohužel nejsou tak dokonalé, aby dělaly rozdíl mezi povstalci a civilním obyvatelstvem ve městě plném lidí, jak se to stalo ve Falluje 2004. V Guardianu o tom píše opět George Monbiot v článku s názvem The US used chemical weapons in Iraq - and then lied about it (USA v Iráku použily chemické zbraně a pak o tom lhaly). Názvosloví chemických a biologických zbraní, jejich rozdělení podle Smlouvy o konvenčních chemických zbraních a jejich dopad na lidský organismus pak podrobně rozebírá Karel Dolejší na Britských listech: „Je přece jen pochybné, zda použití bílého fosforu lze označit za chemický útok“, kde dochází k závěru, že „Je mimo veškerou pochybnost, že užití zápalných granátů s bílým fosforem v městském prostředí za přítomnosti mnoha civilistů je odsouzeníhodné.“ Ženevské Úmluvy o konvenčních zbraních však paradoxně použití bílého fosforu nezakazují. Jsou vedeny jako osvětlovací bomby. Úmluva nepočítá s tím, že by je někdo použil v blízkosti lidi. Proto se americká armáda způsobem použití těchto zbraní dopustila porušení celého balíku desítky let platných mezinárodních dokumentů upravujících způsob vedení války a ochranu obětí války, jimiž jsou i Američané beze zbytku vázáni. To vše je možno o tragédii ve Fallúdži říci, aniž bychom se pokoušeli ohýbat mezinárodní právo podle aktuální potřeby. Pokud bychom totiž podlehli pokušení, v důsledku bychom se nechovali o nic lépe než právě USA v době zahájení invaze do Iráku.“ Vraťme se však ještě do minulosti k aféře Irangate, která přímo souvisí s přítomností.

Za zásilky zbraní do Latinské Ameriky se platilo hlavně kokainem. Logistické propojení mezi USA a Latinskou Amerikou se uskutečňovalo prostřednictvím letecké společnosti Southern Air Transport, která zároveň celý obchod zajišťovala. Machinace CIA a NSC vyšly najevo, když v říjnu 1986 nikaragujské vládní oddíly sestřelily letadlo Southern Air Transport. Jediný člen posádky, který zřícení přežil, byl zajat a přiznal, že jednali z pověření CIA. Jak se ukázalo, do aféry byli zapleteni i ředitel CIA William Casey, členové Národní bezpečnostní rady Robert McFarlane a John Poindexter a přímo v Nikaragui podplukovník Oliver North a Richard Secord. McFarlane, který byl později odsouzen za zatajování informací. Poindexter a North za křivou přísahu a za to, že zničili důkazní prostředky. Ředitel CIA W. Casey nemohl být kvůli svému špatnému zdravotnímu stavu vyslechnut a krátce nato zemřel na infarkt .Ale i ostatní se spravedlnosti vyhnuli, ovšem poněkud příjemnějším způsobem. Roku 1989 zvítězil v prezidentských volbách jejich starý známý a omilostnil je. Ano, řeč je o Georgi Bushovi starším, který byl shodou okolností ředitelem CIA v roce 1974 a lidé z těchto struktur jsou známi svou soudržností. Když se do úřadu roku 2001 dostal syn zmiňovaného prezidenta, jmenoval odsouzeného Johna Poindextra ředitelem Bezpečnostní informační služby Pentagonu (Information Awareness Office). Na stránkách Guardianu tuto událost komentoval John Sutherland pod titulkem: „No more Mr Scrupulous Guy. How one of the two brains behind the Iran-Contra scandal this week became one of America's most powerful men“. (Jak se jeden z mozků za aférou Irán-kontras stal jedním z nejmocnějších mužů dnešní Ameriky). Za zmínku stojí i další odsouzený za aféru Irangate, kterému udělil G. Bush milost a funkci. Je jím Elliott Abrams. Ten během zvěrstev páchaných americkou armádou v El Salvadoru a hlavně v Guatemale, tyto skutečnosti kryl. Z jaké pozice? Byl náměstkem ministra pro lidská práva (!) a po té náměstek ministra pro vnitřní záležitosti. Ve vládě G. W. Bushe se uplatnil jako člen Národní bezpečnostní rady (NSC). Byl jedním z hlavních architektů války v Iráku a také patří do rodiny neokonzervativců.

Neokonzervativci opět za mřížemi
V poslední době se začalo blýskat na spravedlnost, i když ne pro všechny. Vypadá to, že se několik neokonservativců sejde opět ve věznici. Lewis „Scooter“ Libby, bývalý šéf kanceláře viceprezidenta Cheneyho, byl v březnu tohoto roku uznán vinným ze lži před velkou porotou a bránění spravedlnosti. Kauza se týká čtyř let starého vyšetřování odhalení totožnosti Valerie Plame, agentky CIA. Do případu je zapleten dokonce sám prezident, viceprezident a prezidentův poradce Karl Rove. V kauze, která začíná nabírat rozměrů Watergatu se de facto jedná o pomstu zmíněných pánů Josefu Wilsnovi, manželovi V. Plame, který byl CIA vyslán do Afriky, aby ověřil zprávu, že si Husain z Nigérie nakoupil materiál potřebný k výrobě ZHN (pověstné Niger documents). Wilson tuto zprávu nepotvrdil, nicméně administrativa veřejnost „informovala“, že zpráva byla pravdivá. Rozčílený Wilson reagoval článkem v New York Times - What I didn’t find in Africa (Co jsem v Africe nenalezl) a spor byl na světě.

Další za mřížemi by mohl být jeden z nejštědřejších otců neokonservativního hnutí, Conrad Black, který stojí v čele mezinárodního mediálního konglomerátu - Hollinger Inc.. Vlastní přes čtyři sta novin po celém světě. Dnes však čelí obvinění od zpronevěry přes bránění spravedlnosti až po vydírání.

Vznešená hesla neokonzervativců jako: „Spojme sílu Ameriky s jejími ideami“ pod světlem těchto událostí a dalších detailů týkajících se období příprav na iráckou invazi, které v právě vydané knize popisuje i G. Tenet, bývalý ředitel CIA, umožňují více než jasně rozkrýt propagandu za těmito slovy.

Neokonzervativní filozofie s nepřítelem nevyjednává, ale s přátelskými diktátory spolupracuje
Hlavní důvody Reaganovy administrativy pro zveličení hrozby levicového režimu v Nikaragui vidím v tlaku, který na něj vyvíjela pravice, prosazující tvrdý postup proti SSSR na všech frontách. Do této skupiny patřili mj. americká velvyslankyně při OSN Jeane Kirkpatrick, ředitel CIA William Casey a ministr obrany Caspar Weinberger. Této skupině se podařilo zmařit snahy ministerstva zahraničí Spojených států o vyjednávání se sandinovským režimem a v další fázi získali prezidentovo povolení k podpoře antikomunistických povstalců, kteří bojovali proti vládním složkám. Dalším krokem bylo přesvědčit veřejnost a Kongres k získání prostředků na podporu povstalců. Na členy Kongresu pak vyvíjeli nátlak hrozbami, že oponování Reaganově politice by je mohlo vystavit obvinění z mírnosti vůči komunismu. Od obvinění z přílišné tolerance vůči komunistům totiž nebylo daleko k obvinění ze sympatií s komunisty a to v té době bylo vážné obvinění. A co mohla dělat malá latinskoamerická? V podstatě nic, ale něco přeci jen. Obrátila se na Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Ten v červnu 1986 odmítl tvrzení USA, že ve své politice vůči Nikaragui podniká kolektivní sebeobranu a prohlásil, že Spojené státy porušily své závazky podle běžného mezinárodního práva nezasahovat do vnitřních záležitostí jiného státu. Přistup USA to samozřejmě nezměnilo

Za pozitivní krok v této souvislosti považuji přístup Billa Clintona, který se při své presidentské návštěvě jihoamerického regionu, za studenoválečnou politiku USA v Latinské Americe omluvil. Seznam Amerikou podporovaných diktátorů se však i dnes utěšeně rozrůstá. V posledních desetiletích k němu přibyl např. egyptský prezident Mubarak, Teodor Obiang v Rovníkové Guinei, pákistánský generál Musharafem, saudskoarabský král Abdullah II. a po jistou dobu i uzbecký diktátor Karimov. O spolupráci americké demokracie s uzbeckou diktaturou, která je zodpovědná za květnový masakr v Andijanu 2005, kde občané demonstrovali za demokracii, píše Craig Murray v Guardianu pod titulkem What drives support for this torturer. Jak je vidět spolupráce s diktátory není úplně bezproblémová. Nejčastějším kamenem úrazu bývá, když si diktátor najde jiný zdroj financí, nebo brutalita jeho režimu vede k občanské válce či masakru, který se dostane do tzv. mainstreamových medií. Tak se o pravé tváři spojence začne dozvídat i americká veřejnost, které většinou tak sympatický není. Pokud USA nemusejí být opatrné, jako v Uzbekistánu, který má zásadní strategickou pozici a tím i vliv na možnosti vojenských operací v Afganistánu, tak přijde na řadu tzv. regime change - změna režimu.

Příběhy demokracie 21. století
Dnes se v této souvislosti hovoří hlavně o nadcházejících prezidentských volbách v Rusku. Rozhodně nechci tvrdit, že tamější stav demokracie je vyhovující, ale když uvážíme tradici svobody slova v této zemi, musíme jim přeci jen nějaký ten kredit nechat. Mnoho lidí spekuluje, zda prezident Putin nezmění na poslední chvíli ústavu, aby mohl ve funkci setrvat. Ve svobodných volbách by totiž s největší pravděpodobností zvítězil. První krok k takové možnosti by však nebyl příliš demokratický a vyslal by tak do světa pro Rusko nežádoucí signál. Za indicii, že se k tomu ani nechystá považuji jmenování bývalého ministra obrany Sergeje Borisoviče Ivanova předsedou vlády. Z této funkce se do prezidentského křesla dostal i Vladimír Putin. Pravda nebyla to ukázková demokracie, ale situace je dnes poněkud jiná a volby s největší pravděpodobností budou. O tom jak svobodné se teprve přesvědčíme. Bavíme-li se však o prezidentských volbách, bavme se i o jejich úrovni ve Spojených státech. Nejdříve je nutné zmínit, že pokud Američan není člen miliardářského klanu, nebo spolehlivým lokajem koncernu, tak nemá příliš šancí se stát ani kandidátem na prezidenta. Kandidát na senátora ke zvolení potřebuje nejméně deset milionů dolarů a kandidát na prezidenta sto milionů dolarů a víc. Dalším aspektem prezidentských voleb v USA je fakt, že většina hlasů všech obyvatel USA prezidentskému kandidátovi vůbec nezaručuje vítězství. Kdyby ano, El Gore by prezidentské volby 2000 vyhrál o jedenáct procent. Pravidla volebního systém jsou však Američanům známa a většina je považuje za fér. To už se ale nedá říci o prezidentský volbách na Floridě 2000 a v Utahu 2004.

Prezidentské volby na Floridě r. 2000
Mírně řečeno, nebyly úplně košer. Pět měsíců před volbami Jef Bush, prezidentův bratr, floridský guvernér a Katrin Harris, Secretary of State (státní sekretář) Floridy, která byla zároveň předsedkyní prezidentské kampaně G. Bushe (!), nařídili vyškrtnutí osmi tisíc jmen ze seznamu registrovaných voličů na Floridě s odůvodněním, že spáchali závažný trestný čin. V americké demokracii totiž zločinec nemá volební právo. Později se však ukázalo, že téměř nikdo z nich nikdy žádný trestný čin nespáchal. Nicméně v druhé vlně, republikány zaplacená společnost Choicepoint/DBT, která měla vytvořit co nejdelší seznam jmen se stejným osudem, přišla s padesáti sedmi tisíci jmen původně registrovaných voličů. Překvapením asi nebude, že drtivá většina z nich byli Afro a Latinoameričané, kteří zpravidla volí demokraty. Jeden okres na Floridě si však dal tu práci, a ověřil seznam jméno po jméně a zjistil, že devadesát pět procent jmen na seznamu bylo „omylem“ (!). Americký novinář Greg Palast o tom informuje v audio video dokumentu s názvem: What really happened in Florida 2000 (Co se opravdu stalo na Floridě 200), který naleznete na stránkách BBC. Rozsáhlejší dokument na toto téma se skrývá pod názvem „American Blackout“ (Zhasnutí Ameriky). Dozvíte se, že protože se o tomto debaklu demokracie v Kongresu téměř nemluvilo, rozhodla se Cynthia Mckinney, členka Kongresu, zahájit oficiální slyšení se zmíněnou firmou DBT. Při slyšení vyšlo najevo, že vládní zmocněnci z Floridy po zmíněné firmě požadovali jen osmdesáti procentní přesnost ve jménech na seznamu lidí, kterým bude upřeno právo volit. Tak se stalo, že pokud Smithe John byl odsouzený zločinec a Smith JC byl na seznamu registrovaných voličů, tak z něj byl vyškrtnut.


Kongresman John Lewis dodává, že když je možné to, co se stalo na Floridě, vede to k dojmu, že je vlastně jedno jestli volíte. Bush Floridu „vyhrál“ rozdílem pět seti třiceti sedmi hlasů.

Prezidentské volby v Ohiu 2004
Podobně aparteidní volby se však v USA odehrály i v roce 2004. S až nápadně stejným scénářem. Ta samá osoba, která byla předsedou Bushovy prezidentské kampaně, byla i Secretary of State Ohio. Byl jí paradoxně afroamerický republikán Ken Blackwell, který měl z pozice Secreatary of State zásadní vliv na průběh voleb a počítání hlasů. Díky odvážné senátorce Barbaře Boxer z Kalifornie, která diskusi o nesrovnalostech v těchto volbách otevřela, promluvil i kongresman Dennis Kucinich za Ohio: „ Nedostatek elektrických přístrojů, které počítají hlasy voličů, byl uměle vytvořen s cílem od voleb odradit hlavně Afroameričany“. Z okresů, kde se zaregistrovalo i o dvacet sedm procent více afroamerických voličů přístroje mizely. Dohromady jich z podobných okresů „zmizelo“ sto dvacet pět, což způsobilo více než čtyřhodinové fronty. Zato „nové“ volební přístroje se objevily v okresech, kde zpravidla volí republikány. Podrobnosti opět najdete v dokumentu „American Blackout“. Celou studii na toto téma s názvem „What went wrong in Ohio“ (Co se v Ohiu pokazilo), napsal jeden z nejprodávanějších autorů nakladatelství New York Times William Rivers Pitt.

Pokud se nemýlím, klíčovým právem demokratického systému je právo volit. Jsem tedy ve Spojených státech svědky jakési neodemokracie?

The Patriot Act – Vlastenecký zákon
Překvapivé události americké demokracie se však nestávají jen u voleb, ale i u tvorby nových zákonů. 11. září 2001 a Bushova válka proti terorismu se staly jakýmsi zaříkadlem tamější demokracie . Spíše než příčinou, se tzv. 9/11 stalo záminkou k rapidnímu zvýšení pravomocí policie a tajných služeb. Exekutiva zareagovala vytvořením nejhrozivější prognózy toho, co by se ještě mohlo stát, pokud by Američané nadále žili ve svobodě, na kterou jsou zvyklí. Tzv. vlasteneckým zákonem, který utáhl smyčku kolem šíje celé řadě občanských svobod, položili základy novým principům společnosti, která by měla být schopna vyvarovat se všeho možného nebezpečí. Jinými slovy exekutiva má teď v rukou velice efektivní nástroj na stíhání potencionálních teroristů, ale de facto i jakékoli formy občanské neposlušnosti. Opozice tedy nemá vůbec lehký úkol, ale má tradici a myslím, že se to jasně projeví v budoucích prezidentských volbách. Otázkou však zůstává, jak velkou změnu to bude znamenat pro zahraniční politiku USA.

Nepochopitelné se s unilaterální demokracií stává skutečností
Mluvíme-li o mírových možnostech v mezinárodních vztazích, unilateralismus, tedy jednostranný přístup k mezinárodní politice, není příliš perspektivní metodou. Americký president vyhlásil válku všem teroristům a státům, které je podporují, ale on sám nadále podporuje řadu diktátorů, kteří se od teroristů příliš neliší. Není to přinejmenším pokrytecké? Můj názor, ale názor i sedmdesáti dvou procent Američanů je, že dnes je to Amerika, která potřebuje „změnu režimu“. Bush nám všem svými politickými doktrínami nastolil jakousi diktaturu v mezinárodních vztazích. To je totiž význam slov preemptivní válka a unilaterální přístup.

Unilateralismus v praxi znamená např.: vypovězení smlouvy o omezení protiraketové obrany (ABM Treaty), což prezident Bush provedl v prosinci 2001. Tato smlouva se opírala o logickou úvahu, že pouze ten, kdo si v podmínkách vzájemného zaručeného zničení pomocí odvetného úderu zajistí obranu, může si dovolit zaútočit. V tom je též základní bezpečnostní problém Česka související s případnou americkou základnou: každý, kdo by chtěl na USA zaútočit, nebo se před nimi bránit, musí nejdříve zničit jejich protiraketovou obranu. Případná základna USA na našem území tedy znamená jednoznačné zvýšení bezpečnostního rizika.

USA jako jediný stát aktivně protestovaly proti zřízení Mezinárodního trestního dvora (MTD). V roce 1998 byly jednou ze sedmi zemí, které hlasovaly proti Rímskému statutu MTD. Těmi zeměmi byly Irák, Izrael, Čína, Libye, Katar a Jemen. Spojené státy se tak jasně postavily na špatnou stranu dějin. Prezident Clinton nakonec v prosinci 2000 Římský statut podepsal, ale prezident Bush vzal jeho vstřícný krok v květnu 2002 zpět. Hned poté USA začaly celosvětovou kampaň s cílem oslabit MTC a získat vůči němu právní imunitu.

Další debakl americké zahraniční politiky se na půdě OSN odehrál v březnu 2006, kdy Valné shromáždění OSN hlasovalo o vzniku nového orgánu a to Rady pro lidská práva. Sto sedmdesát členů OSN hlasovalo pro. Tři země se raději zdržely hlasování, ale nebyly proti - Venezuela, Irán a Bělorusko. Jen čtyři země hlasovaly proti, ale byl to de facto jeden hlas - USA, Izrael, Marshallovy ostrovy a Palauska republika.

13. října 2006 byla zveřejněna nová americká Národní vesmírná politika, která odmítá budoucí odzbrojovací dohody, které by omezovaly možnosti USA v kosmu a přisvojuje si právo znemožnit přístup do kosmu komukoli, kdo je nepřátelský zájmům USA. Nemusím snad zdůrazňovat flexibilitu slova nepřátelský.

Loni v březnu americký prezident G. Bush poprvé po třech desetiletích odsouhlasil spolupráci USA a Indie v oblasti nukleární energie, hlavně jedná-li se o nákup zařízení ve Spojených státech. USA jsou však signatáři NPT - Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, která takovéto jednání nedovoluje. Naproti tomu jak Indie, tak sousední Pákistán signatáři NPT nejsou a jaderné zbraně vlastní.

Společným jmenovatelem těchto přístupů k zahraniční politice je americký mesianismus. Tedy dojem nadřazenosti vlastní kultury, kterou by měli všichni ostatní přijmout za vlastní a podporovat USA ve všem, co uznají za vhodné. Bush to ve svých projevech k ostatním národům nejčastěji formuloval slovy: „kdo není s námi, je s teroristy“, nebo při apelaci na podporu svého jednání slovy: „you must“… (vy musíte…)

Preemptivní strategie – válka jako řešení
Bushova preventivní strategie znamená, že USA teď budou řešit „hrozby“ ještě dříve než jim začnou „hrozit“. Ohebnost této formulace je jasná. Jako první se o tom přesvědčil Saddám Hussain. Pokud někdo ještě věří, že šlo o osvobození iráckého národa od tyrana a export demokratických hodnot, tak podotýkám, že k tomu měl otec dnešního presidenta jedinečnou příležitost již v roce 1991, kdy měli Husajna na lopatkách a zvedlo se proti němu i povstání, které na podporu Američanů spoléhalo. Ti je však nepodpořili a nechali Husajna, aby povstání brutálně potlačil střelbou a rozprašováním jedovatých látek z vrtulníků. Zde je rovněž nutná ostrá kritika celého mezinárodního společenství, které masakrování Iráčanů přihlíželo bez jakékoli odezvy. Dalším argumentem vlády G. Bushe pro válečné tažení do Iráku roku 2003 bylo Husajnovo údajné vlastnictví a záměr použít jaderné ZHN proti Americe, což se také ukázalo být nesmyslným. Odborník na bezpečnostní politiku Jan Eichler ve své studii na téma preventivní války píše, že kritická hodnocení na adresu Bushovy preventivní strategie přicházejí i z akademických kruhů - Robert Jervis, profesor mezinárodní politiky na Kolumbijské univerzitě, uvádí, že „základem doktríny preventivní války je (vojenská) síla a s ní spojené přání zajistit udržení americké nadvlády. tři základní úskalí této doktríny :

- nesnáze při získávání spolehlivých informací, protože se jedná o predikci naléhavosti hrozeb v budoucnosti

- sklony k přeceňování naléhavosti a vážnosti hrozeb zdůvodňujících preemptivní úder

- získávání nejen domácí, ale také mezinárodní podpory, která je u akcí tohoto druhu naprosto nezbytná.

Na závěr R. Jervis varuje, že uplatňování této doktríny s sebou přinese sérii nových bezpečnostních dilemat, protože jejím základem je přesvědčení, že pokud USA nebudou tváří v tvář hrozbám současného světa důrazně jednat, jejich bezpečnostní situace se bude dále zhoršovat.

"Menší" jaderné bomby z Pentagonu?!!!
Preemptivní válka je de facto oficiální deklarací nerespektování norem mezinárodního práva a přivlastněním si práva na agresi dle vlastních zájmů. Letošního 3. května Washington Post informuje, že House Armed Services Comittee (Rada pro ozbrojené síly) ustanovila komisi, která v důsledku událostí z 11. září, přehodnotí postoj USA k využití jaderných zbraní. To už však udělali v Pentagonu a přišli na to, že pokud budou chtít „předejít“ jadernému konfliktu s Íránem a jinými potencionálními nepřáteli kam řadí i Rusko a Čínu, budou k preemptivní válce potřebovat tzv. mininukes. Tedy „menší“ jaderné bomby. Zprávu o tom přinesly Los Angeles Times již 9. března 2002 v článku U.S. Works Up Plan for Using Nuclear Arms, Administration, in a Secret Report, Calls for a Strategy Against at Least Seven Nations: China, Russia, Iraq, Iran, North Korea, Libya and Syria, by Paul Richter (USA pracují na plánu použití nukleárních zbraní, vláda v tajném dokumentu volá po strategii proti nejméně sedmi zemím)

„Toto je dynamit“, říká Joseph Cirincione, expert na jaderné zbraně z Carnegie Endowment for International Peace in Washington. „Nedokážu si představit, co budou tyto země říkat na shromáždění v OSN. Obhájci kontroly zbrojení řekli, že směrnice v této zprávě o vývoji menších nukleárních bomb mohou signalizovat, že Bushova administrativa je více ochotna přehlédnou dlouholeté tabu proti využití jaderných zbraní jen v nejkrajnějším případě. Varují před tímto krokem, který může nebezpečně destabilizovat svět v tom smyslu, že povzbudí ostatní země, aby si také takové zbraně pořídit.

Pentagon vyhlásil válku informacím a internetu – chce kontrolovat a dezinformovat
Minulý rok Pentagon odtajnil plán tzv. informačních operací, který podepsal Donald Rumsfeld již v roce 2003. Má název „The Information Operations Roadmap“. BBC korespondent v Pentagonu, Adam Brookes, o jeho obsahu informuje pod titulkem „US plans to 'fight the net' revealed“ (Plány USA boje s internetem odhaleny). Píše, že dokument je fascinujícím náhledem do příprav Pentagonu na válku proti elektronickým sítím po celém světě. O internetu dokument mluví jako o zbrojním systému nepřítele, s kterým se musí bojovat. Říká, že nekontrolovaný, tedy necenzurovaný tok informací ohrožuje úspěšnost akcí americké armády - „information is critical to military success“. Asi nejalarmujícím stanoviskem popsaným v dokumentu roadmap je záměr Pentagonu využívat internet, ale i televizi k šíření dezinformací, které by psychologicky napomáhaly úspěšnosti vojenských operací „information put out as part of the military's psychological operations“.Jinými slovy síření propagandy, která by jim dala volné ruce k vojenským operacím. V dokumentu se dále praví: “Internetové sítě se vytvářejí rychleji než jsme schopni je ubránit… možnosti útoku se zvětšují… děje se spousta věcí… a proto by USA měly hledat možnosti, jak dostat pod kontrolu celé elektromagnetické spektrum. Spojené státy by měly být schopné přerušit nebo zničit celé spektrum globalizovaných elektromagnetických systémů, sensorů a zbrojních systémů závislých na elektromagnetickém spektru. Jinými slovy americká armáda usiluje o schopnost vyřadit každý telefon, každý počítač v síti na celé planetě. Vypadá to, že význam digitální revoluce přesně vyhovuje ambicím americké armády usilující o udržení si globální nadvlády.

Mesiášství a opakující se chyby
Mesianismus má kořeny v představě, že Amerika se osvobodila od staré ztrouchnivělé Evropy, která už jí nemohla nic dát. Tato představa, že oni už jsou dál, jim zabránila se poučit z evropské historie. V tom, aby se v zahraniční politice poučili z vlastních dějin, jim brání přetrvávající despekt k ostatním kulturám a jejich představa, že „osvobozenecká hnutí“ lze jak stvořit, tak rozpustit pomocí amerických dolarů. Proto se Američané znova a znova diví, že gerily často zatvrzele odmítají odejít z jeviště dějin i poté, co je Američané přestanou finančně podporovat. Jak se o tom mohli přesvědčit na Kubě, na Filipínách, v Nikaragui, v Maďarsku, v Afghanistánu s Talibanem a v neposlední řadě s mafií vedenou Kosovskou osvobozeneckou armádou UCK, která v nejbližší době pod svoji kontrolu získá nový stát na mapě Evropy. Většina Američanů tyto praktiky aktivně nepodporuje, většina Američanů je dokonce rozhořčena, když se o nich dozví. Nicméně tyto postupy jsou možné jen díky jejich většinovému nezájmu o zahraniční politiku a okolní svět vůbec. Tento nezájem je z velké části důsledkem jejich geografické izolovanosti, ohromné rozlohy i jejich zmíněného pocitu výjimečnosti vlastní kultury. Zůstává tedy paradoxem, že národ s největším vlivem na globální otázky má o ně nejmenší zájem. Dávají tak možnost relativně úzkému kruhu vládních špiček a lobbyistických skupin, které také přicházejí s nosnými příběhy pro média, aby zahraniční politika USA co nejvíce reflektovala jejich zájmy. Proti tomu se v poslední době staví na odpor stále více a více Američanů, ale rozhodně nemají lehký úkol.

Co bude dál?
Z podobných vládních dokumentů vyplývá jakého charakteru je globální vliv, který se USA neustále snaží stupňovat. Z tohoto pohledu mám dojem, že každý člověk na planetě by měl mít volební práva v amerických prezidentských volbách, protože tento prezident má od jisté doby zásadní vliv na běh celého mezinárodního společenství. Plán Bushe a neokonzervativců pro nové americké století (PNAC) a celá řada nových plánů z Pentagonu, které mluvíce o hrozbách hází Čínu a Rusko do jednoho pytle s tzv. darebáckými státy, vytváří nepřátelskou a napjatou atmosféru v mezinárodních vztazích. Nemůžeme přeci čekat, že Čína a Rusko zůstanou k těmto nepřímým výhružkám netečné. Člověk nemusí být bolševický agitátor, aby mu tato skutečnost došla. A opravdu si myslíte, že Rusko, které se stále vzpamatovává z tvrdého pádu své intervenční politiky, se co nevidět pustí do dalšího podobného dobrodružství? Říká se, že USA Sovětský svaz uzbrojily a tím vyhrály. Tak jednoznačné to však není. Samozřejmě náklady na zbrojení a udržení si kontroly nad satelity měly na pádu SSSR velký podíl, ale ten impuls nepřišel od sovětských generálů, kteří by to vzdali. Ten impuls přišel zevnitř, z občanské společnosti. Kdyby tomu tak nebylo, tak i u nás bychom si museli na převrat ještě nějaký ten pátek počkat. Tím chci říci, že ruská společnost urazila dlouhou cestu od Ivanů Hrozných a Stalinů. To, kde stojí dnes rozhodně není vrchol ruské demokracie, ale je to velký krok na cestě vývoje k ní.

To však nic nemění na skutečnosti, že hlavní nevýhodou postavení hegemona jsou náklady na udržení si této pozice. O tom se již měla možnost přesvědčit Makedonská říše, Římská říše, Španělsko, Velká Británie a nepochybně se o tom přesvědčí i Spojené státy americké. Nesnažím se tedy tvrdit, že USA jsou tou nejprohnilejší politikou lidských dějin. Všechny hráči politického systému, kteří jednou stáli na jeho vrcholu se nechovali mírumilovně. Koncentrační tábory nebyly novinkou Hitlerovy Třetí říše, ale přišli s ní již Britové při kolonizaci Jižní Afriky. Koloniální éra byla vůbec přehlídkou krutosti člověka k člověku. A proto nezapomínejme, že historie má tendenci se opakovat. Z její zkušenosti také víme, že bezohlednost se nejlépe prodává pod vznešenými hesly jako „přinášíme vám civilizaci“. Dnes je tím heslem demokracie. A myslíte, že kdyby o ní opravdu šlo, bylo by ji možno nainstalovat jako novou anténu? Vždyť ani uctívaná americká ústava nebyla ve svém originálním znění v prvém slova smyslu demokratická. Afroameričané měli de fakto statut věci a ženy neměly volební právo. Demokracie potřebuje čas stejně jako rozvoj společnosti, ve které má fungovat. Demokracie není otázkou institucí, ale společnosti.

Spojené státy kážou světu demokracii jako nejlepší produkt jejich kultury, ale demokraticky se ve světě rozhodně nechovají. Je to však pochopitelné. Všichni, kteří vysokou hru hegemona jednou hráli, věřili, že je jejich společnost k vůdcovství ta nejpovolanější. A všichni se snažili udržet si tuto pozici zuby nehty. Ale je to i dnes, kdy si naše kultury tak zakládají na civilizaci a jejích hodnotách, mezi které, připomínám, patří i lidskost a solidarita, omluvitelné? Prosím nezapomínejte na sílu a možnosti propagandy, která tuto civilizaci tlačí do pozadí. Nezapomínejte, že i Mnichovu se ve své době říkalo konference o lidských právech. Někteří zarytí obhájci jednání Spojených států mluví stylem: „Když se na Středním východě buduje demokracie, tak lítají třísky“. Chtěla bych je upozornit, že těmi třískami se opět můžeme stát i my. Pan prezident Bush a jiní členové vlády se již mnohokrát nechali slyšet, že pokud USA někdo bude hrozit ZHN, tak nebudou váhat použít zmíněné „menší“ jaderné bomby. A to je to, co mě děsí nejvíce. Globální možnosti propagandy, sofistikovanost ničivosti dnešních zbraní a politika, která se s nimi hraje. V případě, že USA budou posunovat hranice zbrojení k možnosti použití jaderných zbraní, tak by jsem se o tvrdém pádu osudu hegemona mohli přesvědčit my všichni na planetě. A i když nedojde k nejděsivějšímu scénáři a USA půjdou dolů „jen“ v ekonomickém slova smyslu, pocítíme to také všichni. Zde se totiž o slovo hlásí globalizovaná, tedy celosvětově propojená ekonomika. Ať už je to tedy pokrytecký, nebo idealisticky paranoidní přístup k okolnímu světu, nebude zahraniční politika USA s dnešní tváří šťastným seriálem s nekonečným pokračováním.