Untitled document

Slunce je stále aktivní :

http://pifs.sweb.cz/sun/latest_2048_0304.01.jpg

http://pifs.sweb.cz/sun/latest_2048_0171.1.jpg

O vlivu proměnnosti Slunce na klima se stále hodně mluví. Jedním z důvodů je pozoruhodné zjištění, že sluneční aktivita byla během uplynulého století asi vyšší než kdykoliv za minulých osm tisíc let. Tak dlouhé období vysoké aktivity se předtím nevyskytlo. Laika to může vést k ukvapenému závěru, že oteplení, kterého jsme svědky, bude jistě způsobeno právě nárůstem sluneční aktivity. Jenže aktivita Slunce v posledním čtvrtstoletí nevzrůstá, avšak oteplování planety Země se zrychlilo na tempo, které dosud nebylo zaznamenáno.

Proměnnost Slunce, kombinovaná se změnou toho, kdy nastává přísluní (to je dáno precesí) a i změnou náklonu osy Země, je příčinou začátků a konců ledových dob. Její dnešní vývoj, jak je ještě pořád málo známo, na nejbližší desítky tisíc let znemožňuje nastartování další doby ledové. Přepočítáno na jednotkovou vzdálenost od nás se Slunce měřitelně téměř neměnilo, pokud jde o viditelný či celkový tok energie z něj. Snad se daly změřit poklesy, které byly způsobeny velkými skvrnami. Dobře známá proměnnost byla omezena na ty obory spektra, kde je zářivost Slunce nízká (hlavně rádiové vlny), a ovšem na proud plazmatu z něj. V průměru je Slunce výkonnější, když je na něm hodně skvrn. To vede přirozeně k myšlence, že se třeba zářivost Slunce měnila v minulosti také výrazněji, nejen dnešním kolísáním v oněch cyklech délky kolem jedenácti let, ale i na delší období. A že např. v době, kdy na něm nebyly skoro žádné skvrny (tzv. Maunderovo minimum na přelomu sedmnáctého a osmnáctého století) zářilo o cosi méně – soudilo se, že možná až o tři promile. Změny výkonu Slunce o jedno promile trvající léta nebo desetiletí nesouvisejí s vývojem jeho centra, ale se zvýšeným transportem tepla z mnohem menších hloubek. Vrstvy atmosféry, ze kterých se odebírá více tepla, by se měly přitom "sesedat", a v dobách, kdy výkon Slunce poklesne, zase "dofukovat". To by se mělo projevit na viditelném poloměru Slunce.

Jak moc mohou změny Slunce působit na teplotu Země. Zásadním vlivem je proměnnost "sluneční konstanty". Uvádějí se ale ještě dva další možné sluneční mechanismy. Prvním jsou změny množství ultrafialového záření, které dává vznik ozónu a přímo se v něm pohlcuje, tedy zahřívá stratosféru místo povrchu Země. Změny UV toku se časově shodují se změnami výkonu, jen mají mnohem větší rozkmit - ne jedno promile, ale až několik procent. Změny teploty stratosféry mohou trochu posouvat hranice různých vzdušných mas v troposféře, a tím i měnit klima v přízemní vrstvě ovzduší, alespoň v některých oblastech na Zemi. Druhým možným mechanismem je zvýšený přítok kosmického záření do ovzduší v dobách slabé aktivity Slunce. Více kosmického záření může zvýšit počet zvláště drobných částic aerosolu a tím např. změnit charakteristiky oblačnosti. Obě tato působení mohou teplotu povrchu Země ovlivňovat jen nepřímo.

Následující oteplování probíhalo bez důvodu, pokud bychom ten důvod hledali v parametrech charakterizujících Slunce nebo meziplanetární prostor. Průměrné teploty Země se mění i vlivem náhodných výkyvů proudění ovzduší a oceánů. Nebýt změn "vnějších". Jako "vnější změny, na počasí či klimatu nezávislé, lze označit dva přírodní vlivy: výbuchy sopek a proměny Slunce a meziplanetárního prostředí. Mají-li se modely klimatu - zahrnující proudění atmosféry a oceánů i změny odrazivosti Země a vlhkosti ovzduší, uvést do souladu, musí se brát v úvahu obojí. Velká vulkanická exploze dokáže na pár let i obrátit trend změny teplot Země jako celku. Jedním z důvodů zájmu o sluneční činnost je, že i když sluneční aktivita byla během posledního čtvrtstoletí nevzrůstá oteplování celé Země se zrychlilo na tempo, které dosud nebylo zaznamenáno. Velkou pozornost vzbuzuje radiative forcing - veličina v překladu nazývaná "zářivé puzení". Ta udává jaký by byl rozdíl zářivého příkonu a výkonu Země před staletími, kdybychom skokem změnili složení atmosféry na současné. Velikost antropogenního forcingu vyplývá z modelů toků energie ovzduším. Skutečný dnešní rozdíl měrného příkonu a výkonu Země je menší než forcing, protože teploty povrchu už vzrostly a Země více vyzařuje do vesmíru - přebytek se odhaduje na necelý jeden watt na metr čtvereční. Jak už víme, v rámci slunečního cyklu je rozdíl výkonů mezi maximem a minimem aktivity na úrovni jednoho wattu na metr čtvereční, tedy rozkyv činí necelé jedno promile. Co to znamená pro "radiative forcing" ? To zjistíme, když průřez Země přepočítáme na obsah. Necelé promile z toho jsou dvě desetiny wattu na metr čtvereční. To sice není nijak málo, ale je to desetkrát méně , než činí "radiative forcing" daný změnou složení ovzduší. Podle změn Slunce v minulosti se soudí, že takto zvýšený příkon na metr čtvereční zemského povrchu nevydrží už dlouho, velmi pravděpodobně ne více než několik desítek let.

Za pravděpodobné se bere, že snížený výkon Slunce v době Maunderova minima sluneční činnosti byl příčinou chladnějšího období v druhé polovině minulého tisíciletí oproti jeho začátku. Před dvacátým stoletím, během celého holocénu (současného teplého období trvajícího už deset tisíc let) bylo klima hodně stabilní, i když výkon Slunce možná kolísal ve škálách sta let i více než o jedno promile. Jinak tomu bylo v glaciálu, během ledové doby. Zejména ve středních a vysokých severních šířkách se klima hodně a rychle měnilo. Nejnápadnější jsou tzv. Dansgaard-Oeschgerovy události, rychlá oteplení (během stovek let) následována pomalejšími ochlazeními. Svědectví o nich podávají vzorky ledu z hloubky grónského ledového příkrovu. Ukazuje se, že s jednou výjimkou všechny nastaly v takových okamžicích, že jde o dosti přesné násobky periody 1470 let (v některých násobcích nastaly, v jiných ne). Tak dost přesně a dlouhodobě dodržovanou frekvenci lze těžko vysvětlit nějakým vnitřním rytmem klimatického systému. Proto se hledal nějaký vnější metronom. Orbitálně-rotační změny s takovou periodou známy nejsou. Možností by asi mohly být snad právě proměny Slunce, u nichž jsou ze záznamů koncentrace 10Be a radioaktivního 14C v ledu známy cykly s délkou 87 let a 210 let. 1470 je jedním z jejich dost dobrých společných násobků, a je to možná ten, který vyhovuje vlastnímu rytmu glaciálního klimatického systému. Jinými slovy, popud k překlopení klimatu do stavu, kdy teplá voda v horní vrstvě Atlantiku proudí dál na sever, jaký se předpokládá během tzv. interstadiálů. Tato hypotéza má daleko do dnešní jistoty Milankovičovy teorie, totiž že nástupy a konce ledových dob jsou vyvolávány změnami orbitálně-rotačními tedy většími než několik tisíciletí.

Za 3 miliony let se teplota měnila v rozmezí asi +2°C až -8 °C, tedy rozpětí zhruba 10°C. To by nás mělo přeci jen přivést k zamyšlení nad důsledky odhadovaného rychlého oteplení minimálně o 1°C do roku 2100 a častěji uváděného o 2°C. Průměrná teplota dnes je necelých 15°C, orientačně tedy můžeme říci, že průměrné teploty Země od 3 milionů let kolísaly mezi +5°C až +25 °C, převažují teploty chladnější, než dnes. Rozdíly teplot nejsou tak velké vzhledem k obrovským změnám, ke kterým docházelo. Zkusme optimisticky předpokládat, že existuje nějaký zatím neznámý stabilizační faktor, který teplotu Země udržuje a zvládne i alarmisty očekávaný nárůst o 3-4°C do roku 2100. První dvě velké doby ledové před 2,5-2,2 miliardami let a 800-650 miliony let lze spojits rozvojem života a změnami v atmosféře, vznikal methan, pak kyslík, methan se oxidoval na oxiduhličitý. Prostě zásadní změny teploty byly ve spojení se složením skleníkových plynů v atmosféře. Eocenní teplotní maximum (zhruba před 55 miliony let) lze spojit s únikem methanu z klatrátů při rozevírání desek v dnešním Atlantiku. Od doby před 500 000 lety se doby ledové spojují s Milankovičovými cykly execentricity

Od poslední doby ledové uplynulo asi 20 000 let, skadinávský ledovec se zmenšoval a rozpadal. Zmenšení obrovské zátěže vedlo ke zvedání Skandinávie, která byla jeden čas i ostrovem. Skandinávie se zvedá o 4-11 cm/rok, v Severní Americe se zvedá pevnina u Hořejšího jezera asi 0,37 cm/rok až k 10 cm/rok u Hudsonova zálivu. Naopak jižní Anglie se potápí. Severní Anglie byla před 18 000 roky až pod 1 km silným ledem, který zatlačil zemskou kůru asi o 450 m hlouběji. Poloplastická hornina se přesunula na jih a tam zvedla dnešní jižní Anglii až o 30 m. Nyní se poloplastická hornina vrací na původní místo a jižní Anglie s Londýnem a ústím Temže klesá. Podobně klesá i oblast Středozemního moře . Některé 2 000 let staré antické památky jsou i několik metrů pod hladinou moře. Ohroženy jsou Benátky. Hladina moře u Chorvatska nestoupá v souvislosti se zvyšující se pevninou. Pevnina se zvedá na principu jakési kolébky.

Pro vznik doby ledové je nejpříhodnější, když se Země nachází ve větší vzdálenosti od Slunce a zemská osa je téměř kolmá k rovině ekliptiky. Tehdy do polárních oblastí dopadá nejméně slunečního záření a kumuluje se sníh a led, který odráží světlo, což vede k dalšímu ochlazení. Obecně záleží na vzdálenosti Země- Slunce. Tato vzdálenost kolísá asi s periodou 100 000 let. Když je velká excentricita ( až 5,8%) a dráha je více eliptická, tím klima směřuje k teplé době meziledové. Dnes má excentricita hodnotu 1,67%. Takřka kruhová dráha s malou excentricitou (až 0,5%) odpovídá nejmenšímu působení slunečního záření a při splnění dalších podmínek klima směřuje k době ledové. Minimum excentricity bude za asi 25 000-30 000 let. Zhruba za 14 000 let lze očekávat nástup doby ledové díky vlivu dalších cyklů. Perioda 41 000 let- kolísá sklon zemské osy (mezi 22° až 24,5°) od kolmého směru k ekliptice. Jestliže na póly dopadá méně záření, vytváří se snáze polární čepička a zvětší se odraz světla do vesmíru, to pak přispívá k možné době ledové. Zemská osa má dobu precese asi 26 000 let, dále se uplatňuje vliv planet (nejvíc Jupiter a Saturn, které působí proti této precesi). Cyklus tedy trvá asi 22 000 let. Dochází opět ke změně sklonu zemské osy vůči ekliptice, rozdílnému dopadu světla na oblast pólů a je to další možný příspěvek ke vzniku doby ledové. Existují další cykly nebo upřesnění (19 000 , 22 000 , 24 0000 let, 41 000 let, 95 000, 125 000, 400 000 let) . Milankovič pracoval před 100 lety bez výpočetní techniky. Věda tyto cykly potvrdila a upřesnila. Roku 2003 švýcarští vědci na ostrově Henderson v Tichém oceánu zkoumali korálové útesy. Potvrdili, že před 330 000 roky dosáhla hladina maxima v souhlase s Milankovičovými cykly, které předpovídají na toto období teplotní maximum. Koráli žijí jen v určité hloubce a lze jejich stáří stanovit pomocí radioaktivních atomů. Sledujeme-li průběh křivky excentricity za 1 milion let nazpět, můžeme zjednodušeně říci, že každé její lokální maximum způsobuje teplé období. Menší lokální teplotní maxima poměrně věrně sledují celkové sluneční ozáření na 65° severní šířky, které vzniklo skládáním všech třech vlivů podle Milankoviče (precese, odklonu a excentricity).

Je ale zřejmé že existuje ještě nějaký druh vazby jen je třeba se lépe "porozhlédnout" /text převzat z webu - jen nepatrně doupraven/

Jedna z možných souvislostí ad Slunce a ... i když zde je vázána na lidský faktor a notně popírána  http://www.skepticalscience.com/arg_jde_o_freony.htm

http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-pocasi/151352/rekordni-ubytek-ozonu-bude-25-stupnu.html