Velké nukleocytoplazmické DNA viry - NCLDV /NucleoCytoplasmic Large Dna Viruses/ nelze v pestrém světě virů přehlédnout. Vždycky byly považovány za tak trochu zvláštní a po objevu dnes již legendárního mimiviru v roce 2003 si pravidelně získávají pozornost světových médií. V roce 1992 si při studiu legionelózy v prostředí chladících věží lidé poprvé všimli gigantického mimiviru. Vzhledem k jeho velikosti a pozitivní reakci na Gramovo barvení ho považovali za gram-pozitivní bakterii a pojmenovali "Bradfordcoccus". Mimivirem Acanthamoeba polyphaga mimivirus, APMV se stal až v roce 2003. Virus infikující akantaméby z chladících věží předstihl velikostí genomu i svými rozměry desítky tehdy známých buněčných organismů, což mnoha lidem způsobilo hluboký šok.

V odborných kruzích vyvolal objev mimiviru veliké pozdvižení. Je to naprosto šílený organismus, místem svého objevu počínaje – což bylo v amébách Acanthamoeba polyphaga obývajících dnes již odstřelenou chladící věž v anglickém Bradfordu a konče jeho naprosto jedinečným genomem, který doposud budí ze spaní lidi zabývající se vznikem života a evolucí hlavních vývojových linií organismů.

V roce 2008 Didier Raoult, shodou okolností opět v chladící věži - tentokrát ale poblíž Paříže, objevil mimiviru v mnohém velmi podobný mamavirus. 750 nanometrů v průměru. Ten skrýval veliké překvapení – početné částice malého DNA viru s genomem o velikosti 18 343 párů bází, který dovede zmanipulovat replikační systém mamaviru a parazituje na něm, tak jako jiné viry na buňkách. Dostal jméno Sputnik a je podle všeho pro hostitelské viry velmi zhoubný. Po vzoru virové metly bakterií – bakteriofágů se teď Sputnik a další, později objevené podobné viry honosí výmluvným označením virofágy. Mamavirus si pak podržel titul šampiona ve "velikosti" mezi viry až do roku 2011, kdy ho sesadil další, blízce příbuzný velký nukleocytoplazmický DNA virus Megavirus chilensis -MGVC. Při 680 nm v průměru, Megavirus je o něco menší než mimivirus. S genomem o délce neuvěřitelných 1 259 197 párů bází, obsahujícím cca 1120 proteinů jej však znatelně překonává. Vylovili ho ve vzorku mořské vody odebrané u pobřeží poblíž chilské mořské stanice v Las Cruces, když inkriminovanou vodu kultivovali s laboratorními kmeny sladkovodních akantaméb a sledovali, co v nich vyroste.

Postupně se ukázalo, že velké nukleocytoplazmické DNA viry jako je mimivirus a další podobné NCLDV viry staví v cytoplasmě hostitelské buňky replikační virovou továrnu – nápadný útvar, který funguje jako parazitická organela. Výroba ohromných virových částic tu jede jako na běžícím pásu. Právě virofágy se dovedou do jejich výrobního procesu šikovně vložit. Tak jako to dělá Sputnik v mamaviru, tak to dělá i další objevený virofág Maverick. Objeven byl v roce 2011 a označen jako Mavirus. Devastuje velký nukleocytoplazmický DNA virus dravého mořského bičíkovce kafeterie – Cafeteria roenbergensis virus (CroV) a funguje velmi podobně jako Sputnik. Jeho sekvence je však pozoruhodně podobná eukaryotním DNA transpozonům ze skupiny Maverick/Polinton, což jsou pohyblivé kousky eukaryotních genomů, jejichž původ dlouho zůstával zahalený tajemstvím. Teď se rýsuje možnost, že kdysi vznikly z dávných virofágů, možná jako součást obranné strategie tehdejších eukaryot před NCLDV viry. Ve stejném roce vyšlo najevo, že virofágy mohou obývat i slané antarktické jezero, např. Organic Lake, kde Organic Lake virophage parazituje velké nukleocytoplazmické DNA viry řas ze skupiny Phycodnaviridae.

Pokud by někdo čekal, že po chladících věžích a antarktických slaných jezerech už nemůžeme virofágy najít v bizarnějším biotopu, tak by se hluboce mýlil. Christelle Desnues a další badatelé v roce 2012 objevili dalšího virofága v akantamébách, které kolonizovaly roztok na kontaktní čočky nepořádné sedmnáctileté Francouzky. Žil v nich NCLDV virus Lentille, obývaný virofágem Sputnikem 2. Aby toho nebylo málo, Sputniky 2, viry Lentille i genom akantaméb obsahovali ještě dalšího parazita, doposud neznámé mobilní genetické elementy, pojmenované jako „transpovirony“. Jde o krátké kusy lineární DNA s velikostí kolem 7 kilobází, zahrnující 6 až 8 proteinových genů. Detailní analýza sekvencí NCLDV virů z příbuzenstva mimiviru odhalila celkem tři různé typy transpovironů.

Podle všeho jsme na stopě další úrovně diverzity velkých nukleocytoplazmických DNA virů. Odborníci se dohadují, co jsou vlastně velké nukleocytoplazmické DNA viry zač. Mívají opravdu úctyhodný genom, občas větší, než malé bakterie, a soubor jejich genů přetéká pozoruhodnostmi. Má se za to, že si od hostitelů nakradli spoustu genů, jiní vědci si myslí, že jsme na stopě pozoruhodné větve života, která začíná velmi hluboko, na samotném počátku organismů.

Obří viry mohou být tak běžné, že ve skutečnosti se mohou ukrývat uvnitř nás. Ve studii zveřejněné 2. července 2013 v The Journal of Infectious Diseases Francouzi nabízejí důkaz, že obří viry přebývají v tělech zdravých lidí. Nové obří viry byly izolovány z krve darované od zdravých dobrovolníků. Obří viry mohou číhat neškodně v našem těle, napadat améby, které chováme. "Nevěřím, že máme nyní důkazy, že tyto viry mohou lidi infikovat." řekl Dr. Claverie.

Rozmanitost těchto obřích virů - Megaviridae byla hodnocena na základě odebraných vzorků různých vodních prostředí a jejich přidružených sedimentů po celém světě. Máme ale zprávy o izolaci dvou obřích virů, jeden u pobřeží centrálního Chile, druhý ze sladkovodní rybníka poblíž Melbourne v Austrálii, bez morfologické či genomové podobnosti k nějakým nyní známým virům. Nezapadají do žádné skupiny předem definovaných rodin virů. Jejich mikrometr velké vejcovité částice obsahují DNA genomy nejméně 2,5 a 1,9 megabases. Tyto viry jsou prvními členy navrhovaného "Pandoravirus" rodu. Termín má odrážet jejich nedostatek podobnosti s dříve popsanými mikroorganismy a překvapení se očekávají i do budoucna.